Rosie a jeji pribeh
Jednoho krásného dne jsem koupil malé štěňátko, byl to maltézáček. Dcery měly ohromnou radost a já snad ještě větší! Bydleli jsme v jednom pražském bytě a zahrádku jsme neměli, proto časté procházky s Rosie byly nutne. Musím podoktnout, že Rosie byla ten malý roztomilý maltézáček. Na každé procházce nas potkávala jedna starčí babička a vždy obdivovala Rosienku a ta se jí odvděčila počůranou nohou a někdy to i odnesly punčocháče. Tato starší babička hraje v mém příběhu dost podstatnou roli, jak poznáte na konci.
Jednoho krásneho dne, jak už to v některých rodinách bývá, mi moje, dnes už bývalá manželka řekla, no vlastně krutě oznámila toto: "Buď já nebo ten pes!!!" A já omámený láskou k mé ženě, no prostě jsem udělal něco, co mám před očima ještě dnes. Ten večer, bylo asi 11 hodin, jsem vzal milovanou Rosie, odvezl jsem ji autem asi 5km daleko a nechal jsem ji u řeky, kde byly obydlené domy a doufal jsem, že ji nějaký slušný člověk, na rozdil ode mne, najde. Tu noc jsem se vrátil domů, bývalá manzelka byla ráda, ale já jsem byl zoufalý z toho, co jsem udělal! Když píši tyto řádky, ještě teď mi běhá mráz po zádech!! Asi po 2 hodinách jsem měl takové strašné výčitky svědomí, nastartoval jsem auto, nehleděl jsem na řeči manželky a se slzami v očích jsem se vrátil pro Rose. Hledal jsem ji snad 2hodiny, nemohl jsem ji najít, byl jsem už zoufalý, když jsem najednou zaslechl psí pláč, ano byl to plác, věřte nebo nevěřte, ale i psi umějí brečet! Ano, byla to Rosie, celá se třásla a snad nemusím popisovat, jakou měla radost, když jsem se pro ni vrátil.
Druhý den ráno jsem přemýšlel, jak z tohoto problému. V tu chvíli jsem si vzpomněl na starou babičku, která potkávala Rosienku na její každodenni procházce. V tu chvili mi bleskl hlavou nápad a dnes vím, že ten nápad byl ten nejlepší. Druhy den na procházce s moji fenkou jsme potkali zase tu babičku a já měl vymyšlený plán. Jelikož babička vždy říkala, jak je to krasný pejsek a že by chtěla taky takového, tak když jsme ji potkali a zase vychvalovala Rosie a samozřejmě ona babičce počůrala a roztrhala punčocháče, tak jsem se mile babičky zeptal, jestli by ji nechtěla. Babička si v první chvíli myslela, že si dělám legraci. Legraci jsem si nedělal a hned jsem ji babičce s radostí daroval. Nikdy jsem neviděl tak smutné oči psa, ale zase jsem nikdy neviděl, jak stará babička omládla o několik let!
Asi za dva roky jsem tuto babičku i s Rosienkou potkal a první slova této dobré ženy, byla: "Rosie Vám nevrátím ani za milion korun!!!" Dnes už takové výčitky svědomí nemám, jelikož vím, že moje EXfenka byla v dobrých rukou a dnes, když hladím svého George, tak si na tuto nemilou historku vždy vzpomenu
a věřte, psí pláč je to nejhorší, co může člověk slyšet. Vím, že tento můj příběh není moc radostný, ale hlavní je, že konec byl šťastný!
Dnes mám stejného pejska jménem George a manželku, která našeho pejska má ráda. Miluje ho a nedala by ho nikomu na světě...